Malšice jsou obec starého původu. první zmínka o ní je z roku 1279 a ta uvádí místní kostel. Lze předpokládat, že u kostela byla již osada.

O historii místních rodin jsme informováni poměrně dobře. Nejstarší zprávu o malšických usedlících nám podává výběrčí rejstřík příběnického panství z roku 1433. Ničivá tažení Sirotků v březnu 1433 donutila hejtmana Bruse ze Zahrádky, aby s písaři zrevidovali platy a dávky poddaných.

Z rejstříku se dozvídáme, že roku 1433 byli v Malšicích největšími hospodáři Koláček a Popel, vlastnící po dvou lánech (cca 36 ha) polí. Většími sedláky byli i Janák, Kuneš, Holub, Janoušek, Král, Míka, Dušek, Pešek a Vávra. Malšický rychtář se tehdy jmenoval Velek. Hospodařil na "rychtářském lánu", ze kterého platil 42 groše pololetního úroku. Hajným byl roku 1433 v Malšicích Hoplík. Toto zaměstnání se pak udrželo v malšickém příjmení Hajnej.

Zemský katastr z roku 1654, zvaný Berní rula, uvádí v Malšicích (byly tehdy součástí bechyňského panství) 23 sedláky, 3 chalupníky a 2 domkáře. Největší usedlost tehdy patřila ženě-hospodářce Markétě Hejlové (23 ha). Velkými sedláky byli též Tomáš Václavů (20 ha), Václav Votýpka, Václav Douda a Jan Drtina (po17 ha). Středními rolníky byli: Martin Dušek, Matěj Čepička,Vít Dvořák, Václav Kos, Šimon Šimota a další. Janouškovský jeden a půl lán byl tehdy pustý a vyhořelý. Nejmenším usedlíkem byl domkář Vavřinec Pařízek.

Císařská komise malšické hospodáře tehdy velmi chválí. Píše, že "svých rolí dobře užívají" a že "potahy a dobytek náležitě zaopatřují."

Robotní povinnost měli sedláci rozdělenou na pěší a s potahem (tažnou). Z Malšic se jezdilo a chodilo na robotu do Dražiček, na dvůr Karolína a na Červený. V šest hodin ráno musel být robotník na místě. Kdo robotu zaspal, měl "rest". Ten musel odčinit peněžně či prací.

V 18. století robotovali malšičtí hospodáři 3 dny týdně s dvěma kusy dobytka od sv. Jana do sv. Václava. Pěší roboty měli 26 dní za rok. Celkem tedy činila jejich robota 182 dny ročně.

Sedláci měli však i další povinnosti: malšickému farnímu záduší platit ročně tzv. "železnou krávu" 23 krejcary, faráři dávat desátkem ročně 1 míru žita a něco ovsa (dle velikosti statku).

Malšickému panu učiteli "do nového roku" odváděli určitý poplatek. To byly většinou 3 krejcary, pro které si chodil učitel hned po Novém roce se dvěma žáky. Na zádech měli chlebníky, do kterých selky dávaly učiteli různé dary.

Kromě polních a lučních prací museli ještě malšičtí robotníci odvádět pánovi do Želče i jiné práce: opravovat polní a lesní cesty, kácet dříví, vyvážet bláto z rybníků, opravovat rybniční hráze apod.

Je zaznamenána výpověď starého sedláka Háka z Malšic, který ještě na počátku 20. století vzpomínal na svou robotu. Zvláště si pamatoval na "trestnou lavici" pod dvorem Červeným. Kdo na robotě něco provedl, musel na tuto lavici jít. Tam dostal svoji "zásluhu". V zimě se chodilo kácet dříví do lesa pod Želeč. Muži poráželi, ženy řezaly kmeny na dříví. Muselo se pracovat i ve velkém sněhu. Malšičtí vyprávěli, že měli kolena celá omrzlá a byli prý poháněni při práci důtkami. Zrušení roboty roku 1848 proto oslavili sedláci v Malšicích písní:

“Ach, vy milí páni,

pozbydete kočár,

budete utíkat, jako kočky do čar.

Že robota padla, práce nám ubyla,

Z toho se raduje i stará kobyla.”

Použito:

	Edice rejstříku 1433 v Táborském archivu č.6/1994
	Berní rula 1654 (opis)
	Malšická nejstarší kronika